Everything has changed.

9. června 2013 v 22:02 | Tess |  diary.
Velký
Pfu. Další depresivní článek? Ani nevím, jestli to bude někdo číst. Spíš vás obdivuju některý, že sem ještě chodíte. Ale budu teď sobecká. Tenhle blog nemám od toho, abych tu měla miliony čtenářů, kterým bych se chtěla zavděčovat každým slovem v článku. Kdepak. Tenhle blog je můj deníček. Místo, kde se vypisuju. Část mě. A tak to prostě je, berte neberte. Největší priorita pro mě teďkom asi je, abych viděla Toma. Kdo by řekl, že člověk, kterýho sem dřív nemohla ani cítit mi tak nehorázně přiroste k srdci, zahrání mi nejednou život a jeho fotka bude viset na mé zdi nejdůležitějších lidí, které mám. Dneska jsme zrovna plánovali prázdniny. Ptal se mě jestli bych nechtěla přijet k nim. Přes celou republiku. A spát tam. Ani nevíte, jak strašně sem v tu chvíli byla šťastná, že něco takovýho navrh. Že je možnost s ním strávit minimálně 2 dny. Dokud nebudu moc otravná a nepolezu mu na nervy. Což mi dokážem i během 3 minut. Ale vždycky to mezi náma tak nějak rychle vyšumí. Naštěstí. Takže plány na prázdniny mám. Jet k Tomovi, zařídit aby Tom jel k nám. Sem na konci osmičky a měla by mě v tuhle chvíli asi nejvíc zajímat škola. Jenže. To se asi nestane. Hehe. Okay, začala jsem se 3 týdny před uzavřením známek učit. Potřebuju se našprtat chemžuli a dosáhnout z ní jedničky. Denně jsem od rodičů seřvána. kvůli škole. Kvůli mýmu chování. Kvůli mýmu životu. A nejednou už sem v záchvatech breku seděla na posteli a počítala prášky ze své tajné zásoby pro případ nutnosti a nesnesitelnosti života. Mám pocit, čím dál tím větší, že se nedožiju ani šestnáctin. Hlavně ne, když to půjde takhle dál. Byla jsem už i u školní psycholožky. To, co jsem jí říct chtěla původně jsem jí vlastně vůbec neřekla. Neřekla jsem jí, že se řežu. Že moje nálady se mění 15x denně. Že mě na životě drží člověk, kterýho sem neviděla. Že jsem totálně zlomená. Že bych nejradši celej den spala. Že bych vlastně nejradši spala na pořád. De to se mnou dolů. I na výletu, kterej byl úplně nejlepší ze všech, jaký sem kdy zažila, se mě zmocnila ta černá zrůda ve mě. A já nevím jak se jí mám zbavit. A neví to nikdo. A nikdo se to nedozví.
 


Komentáře

1 Lee Lee | Web | 10. června 2013 v 11:19 | Reagovat

Veř, že bude líp. ale jen tohle období překousnout _

2 Eillienessis Eillienessis | Web | 11. června 2013 v 18:55 | Reagovat

Je to sice zrůda,ale nedej jí šanci,poper se s ní a třeba si dá říct,potvora jedna...:).

3 Insidious Insidious | E-mail | Web | 13. června 2013 v 9:28 | Reagovat

Všechno se dá přežít... pokaždé se z nás stává lepší silnější člověk. Musí se občas zatnout zuby... a pak to relativně zase "hezky" šlape... ani nevíš, jak bych všem takovým (kteří mají podobné problémy) pomohla... ale paradoxem je... že nedokážu pomoct ani sobě, natož ostatním. Prostě musíme zvednout hlavu a jít dál. Držím ti palce :)

4 Lee Lee | Web | 17. června 2013 v 20:59 | Reagovat

Ps: Mrkni na blog... něco tam pro vás mám. promin za spam!

5 ang ang | Web | 4. července 2013 v 20:15 | Reagovat

stay strong!!<3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama