Říjen 2013

I'm not okay.

27. října 2013 v 23:56 | Tess |  diary.
Melancholia | via Tumblr
Jsem naivní a blbá. Všechno je v prdeli. Nevím co mám dělat, jak se mám chovat. POtřebovala bych někam utýct, Někam hodně daleko od všech a od všeho. Prostě pryč. Přestávám tot u všechno zvládat. Vím, že jsou teď prízdniny a že bych si jich měla užívat, ale neužívám. Doufala jsem, opravdu jsem doufala, že za mnou přijede Tom. Nepřijede. Matka ho nechce pustit. Mrzí mě to. A navíc..připadala jsem si, jak kdybych ho do příjezdu za mnou nutila. Skoro denně jsem se ho ptala, co na to mamka, jestli to s ní probíral. Skoro pokaždý řekl že ne, ale že se jí půjde zeptat. Kdybych se ho neptala já, neptal by se ani on. Ale řekl mi, že přijeodu na velký prázdniny, to je skoro za rok. Byl z toho hrozně nadšenej, šťastnej. A já se z toho rozbrečela. Máme se vidět až zas za další rok?! Vždyť už ani nemuíme být přátelé. Nemusím tady být, nemusí tadybýt on. A navíc..já ho opravdu potřebuju teď. Potřebuju, aby mě obejmul, abych ho cítila, věděla, že je to skutečný. Tohle přátelství. Potřebuju, aby mi řekl, že to všechno bude dobrý. Potřebuju vidět jeho úsměv, potřebuju mu ten úsměv oplácet. Potřebuju ho prostě vidět. Možná sem už z toho všeho tak zblbá, že sem prostě začala brečet. Opravdu přestávám věřit tomu, že se mi dva někdy uvidíme. A jestli senestane zázrak a taťka mě nepustí s mamkou do Prahy tenhle tejden, tak opravdu nevím, co budu dělat. Občas lituju toho, že sem nechala do svýho života vtáhnout nejlepší kamarádství přes internet, protože já potřebuju někoho, kdo tu pro mě bude pořád. A ne jen občas a ještě tak daleko. Možná znm nevděčně a je to ode mě hnusný.. já nevím. Ale vážím si ho. M8m ho opravdz ráda, moc ráda. Ale tohle mě hrozně ničí. Včera sem byla s taťkou v Polsku, v Krakově. Bylo tam úplně nejhezčejc. Pokud se tam chystáte, můžu vám to jen doporučit! Je to nádherný město plný mladých lidí a hezkejch kluků. (:D) Prostě božský. Navíc to, že sem tam byla jen s taťkou mělo taky něco do sebe. :) Chci se tam vrátit a to co nejdřív. Uvidím, no. Jak t všechno zvládnu. A jestli vůbec.

Bullshit.

17. října 2013 v 23:07 | Tess |  diary.
November. | via Tumblr
Včera byl poslední den, kdy jsem byla doma. Kontrolní výštření ukázalo, že je všechno v pohodě (skoro všechno) a tak sem dobrala antibiotika a můžu zítra zvesela do školy. Haha, ne. Propadám z chemie. A mám za 3 z matiky. Dneska sem už totálně nechápala na první hodině a sem totálně vyjetá z kolejí, do kterých potřebuju zas najet. Pjde to těžko. Psala jsem dějepis. Zítra jsem zkoušení z něminy, nikoho nezajímá, že sem týden chyběla. Odevzdávala jsem dneska na minulý prácě mi dala jedna mínus. Je to dobrý já vím, jenže tu práci mám dlouho jak sračka, fakt sem se nažila a ona mi na to napíše komentář, že mám děit do odstavců text. Těch odstavců tam bylo minimálně 5. Takže jsem zvědavá, co mi dá z téhle. Nejenže mám z matiky vychází zatím za tři, ale taky nemám ani polovinu známek, takžemě učitelka asi bude v co nejbližší době zkoušet. Bomba. No, dost o škole. Tý mám plný zuby tak nebo tak. O víkendu jsme byli u známích na Vysočině. A pak sem jela k babi s dědou, kde sem přespala. Jen já, bez ségry, bez našich. Bylo to něco, co úplně miluju. Být s tou mou pravou rodinou. Probírali jsme hlavně sestru a mí vztahy k našim. Naznala, že je to hrozný. A když se o tom pak zmínila dědovi, potvrdil jí to. Jsou oba hrozně hodní. A já je nehorázně miluju, řekla bych, že e to jediná má pravá rodina. Lidé, kterým věří. U kterých je pro mě vždycky místo, kteří mě vyslechnou. Navíc mi přispěli něco málo na ty Martensky. Naši odmítli na to přispět ani halíř. Nevadí, stejně si je du zítra koupit (přemluvila jse je totiž nakonec, pomocí babičky). Noo a v neděli mě vezli zpátky do Brna. Nechtělo se mi s nimi loučit. Ale musela jsem. Musela jsem se vrátit zase do toho našeho každodenního kolotoče, kterej mě tak unavuje a tak nebaví. Občas opravdu přemýšlím a vážně uvažuji o zrealizvání toho, že z toho kolotoče jednoduše uteču. Uteču od všeho a od všech. No a babi pak mluvila s mamkou jeden den a stěžovala si jí, že se jí nelíbí, že jsou u nás ségřiny kamarádí denně. Mamka to začala odatgumentovávat, že moji kamarádi jsou tu taky denně (čau mami, nevěděla jsem, že každej den je maximálně jednou do týdne:)))))) a prostě to vlatně všechno hodila na mě a udělala tu špatnou ze mě. Mami, dej mi prosimtě pokoj a di si nasrat. Babi mi pak druhej den volala a omlouvala se mi za to. Bylo mi to hrozně líto, to že jsem tím do toho zatáhla i ji. Každopádně mi do telefonu sdělila jednu s nejhezších vět, kterou jsem kdy slyšela a to to, že jestli se to nezlepší, vezmou si mě s dědou k sobě. Jela bych. Jela bych hned, ale nechci, aby pak měla bbý vztahy s mamkou a tak.. Takže budu radši trpět. Naši na mě pořád tlačí s tím, kam půdu na školu, jestli se učím, jestli dělám testy a pořád něco dokola. Bohužel si začli i všímat toho, že nejím a nebo jím jednou maximálně 2x denně. Nutí mě jíst. Nechci jíst nemám hlad. Nepotřebuju jíst. Nechci. Anička se mi dnes rozbrečela ve škole. SKoro histerákem Nevím co se děje, ale je to blbý období. Blbý období, který nikdo nezvládá. Ani já ne. Jenže já nebrečím na veřejnosti a neskládám se z toho, prozatím. Musím být silná. A docela mi k tomu pomáhájí lidé, se kterými si píšu denně. Habranová, Swanka, Klér a spol. Nevím co bych bez nich teď dělala.

U don't care.

9. října 2013 v 20:22 | Tess |  diary.
1394295_594111227296842_827132602_n.jpg (500×500)
V pondělí byl jeden z těch nejhorších dnů. Pár minut po tom, co jsem dopsala článek se to všechno zvrtlo v totální slzavý údolí. Celou noc sem prostě probrečela.. Bylo to hlavn kvůli Tomovi. Já už nevím co mám dělat, protože mám pocit, že se z toho zblázním. Vyklopila jsem mu to o té sestře. A hned sem toho litovala, protože se v tu chvíli začal víc starat o sestru než o mě. Jakobych byla jen ta vedlejší. Nakonec napsal Forever together(jako my dva). A pak sem mu napsala, že mi chybí naše přátelství, To starý přáteltví. Kdy sme si každej den psali, kdy sme tu byli 24 hodin pro sebe, každou minutu, každou sekundu. Já vím, že každej máme svý strasti, ale kdysi ty strasti nebyli moje a jeho, ale naše. Fňukám. A brečím. Protože se mi po tom hrozně stýská. Koušku si rty protože odolávám tomu hroznýmu pokušení vzít si žiletku z peněženky, zamčít se v koupelně a říznout se. Tak hrozně velký pokušení to je. Hrozně velký. Kdybych mohla před našima kouřit, tak si jdu zapálit a neřešim nějaký řezání. I když, to by mě asi po čase taky omrzelo a nestačilo by mi to. To mi připomíná, že to bude už rok, co kouřím. Pfu. Uteklo to strašně rychle. Před rokem sem porušila svou zásadu alá "Nikdy nevezmu cigaretu do ruky". Nesnášela jsem cigarety, kvůli taťkovi. Ten vykouří 2-3 krabičky denně.
Sem doma. Dneska mi na foniatrii oznámili, že mám zůstat do konce tejdne doma. Jupi. Jenže je doma i Tom. Dneska sme si celej den propsali. Včera skoro taky. Jenže se skoro pořád bavíme o Martině a to mě začíná mírně vytáčet. Jakoby sme už neměli jiný téma na probírání. Navíc to vypadá, že ona ho nechce. A já zase nechci, aby mu zlomila srdce. Nejradši bych ji vykuchala za tohle. Já vím, že nemůže za to, co ke komu cítí, ale mrzí mě to. Ten její přístup k tomu a tak. Achjo. Chci pryč.

Roses are dead, violets are crying. I'm in hospital, they said I'm dying.

7. října 2013 v 21:29 | Tess |  diary.
November. | via Tumblr
Vlastně ani nevim, kde začít. Zase. Mám se pořád stejně blbě.Stejně depresivě. Stejně. Možná hůř. Začnu posledíma nejdůležitějšíma událostma. Díky tomu, že mám zákaz zpěvu, tak sem přišla o členství ve sboru. Ve sboru, ve kterým zpívám už od 8 let. Ve kterým sem prošla mnoho dobrýho i špatnýho. Prostě to byla pro mě podpásovka, protože dirigetka ví, že mám problémy s hlasivkama a stejně mi to členství vzala. Navíc sem dneska byla opět na kontrole. V pátek mi řekli, že se to zlepšilo, dneska mi oznámili, že sem se zase zhoršila a to víc. Opět mám kašel a hroznou rýmu. Brali mi výtěry a zase sem šla na testy. Ve středu si jdu pro výsledky. Vlastně ani nevím, jestli jsem tot tu psala, ale celej minulej týden sem byla 3x v týdnu na foniatrii (hlasivkologii). Takže mi prosim vás držte palce. Navíc mi dneska oznámili, že s tím budu muset na operaci. So cool. Už se těšim, fakt že jo. No a tak sem teda odešla z foniatrie a měla sem jít do školy na 3 poslední hodiny. Nechtělo se mi a jelikož vím, že je M. nemocná a byla sama doma, tak sem si šla radši sedout na 3 hodiny k ní na čaj. Neměla sem na školu a lidi v ní náladu. Ann je na mě poslední dobou hnusná a řešit co se děje mezi P. a B. se mi vážně nechce. A do toho ještě řešit známky? Ne, diky. No a pak sem přišla domů. Našla jsem tu sestru v záchvatu breku. Hrozně sem se o ní začala bát, co se stalo. Vypadlo z í, že ji opět začali "šikanovat" ve škole. Řešila sem to s těma holkama přes skype a byla jsem na ně dost sprostá, takhle mě už dlouho nikdo nevytočil. Sestru jsem nakonec uklidnila, rozveselila a s těma pipkama si to vyřídila. Pak sem se dost věnovala sestře, dokud nedošla mamka a nezačalo se to řešit celý od znovu a pak ještě s taťkou. Nebylo vyzdvihnuto to, že jsem se jí jako starší sestra zastala, ale byla jsem seřvaná za to, že jsem na pipky byla sprostá. Což mě zamrzelo. Hrozně se na mě křičelo. Prostě mě to začalo tak hrozně mrzet, že na mě řvou, až sem se z toho rozbrečela, jak malá holka. Ato normálně před rodiči nebrečím. Vlastně brečím jen sama v noci, v posteli.Prý jsem sobecká, když se chci odstěhovat do Anglie. Nechat tu rodiče a ty, na kterých mi
záleží. Možná je to sobecký. Ale člověk někdy prostě potřebuje začít od začátku.. Bez lidí, který zná.. Bez všeho, bez všech.. Prostě on sám. A na to existují dvě možnosti. Buď se odstěhovat pryč a nebo zemřít. Možná, že kdyby tohle naši věděli, změnili by názor na mý odstěhování z týhle země. Ti dva totiž vůbec netuší, čím sem si prošla. Neví to nikdo. Ani Tom.. I když ten dokáže taky hodně ublížit.. Nebo spíš poslední dobou jen ubližuje, než zachraňuje a pomáhá. "Holky z tercie mě pozvali na ples.." "A půjdeš? Ne, jdeš vlastně se mnou:DD" "Pozval jsem Martinu." Kdyby aspoň chvíli hrál, že jde se mnou a taky si z toho udělal randu. Nemusel na mě hned vybalit, že jde s Martinou. Nemusí na mě hned vybalit, že má teď dost peněz a tak pojede za Martinou a až pojedu do Prahy tak pojede za mnou. Pořád tvrdí, jak mě potřebuje vidět. Ale kdyby opravdu potřeboval, jel by místo za tou jeho božskou Martinou do Brna za mnou. Bolí to takovým hrozně zvláštním způsobem. Chtěla bych mu říct tolik věcí. Že půjdu na operaci, že mám zase sklony k sebeubližování, že je všechno v prdeli, že řeším problémy ze sestrou. Teď mi napsal, že mu můžu říct všechno. Odepsala jsem mu jen, že to vím. Možná to na něj zkusím vybalit a uvidím, jak bude ragovat.. Chybí mi zpívání. Chybí mi starej Tom, kterej nebyl zamilovanej do Martiny. Chybí mi dny, kdy na mě Anička nebyla tak hnusná. Chybí mi dny, kdy sem byla šťastná.