Utíct? Není kam.

Lidé odchází. Ukazují se jejich pravé tváře a zdá se, že všechny vidím až moc růžově.

Chtěla bych nic necítit. Být prázdná a chladná.

Cítím se sama a nemůžu se tomu pocitu ubránit, čím dál tím víc.

Lžou. Všichni do jednoho. Tvrdí vám, jak vás mají rádi a jak jste skvělí a přitom si myslí opak.

za 3 týdny mě čekají příjmačky. Mám strach, děsivej strach jako nikdy.

Nevím, co budu dělat jestli se nedostanu.

Chybí mi AHS a PLL a taky pocit štěstí, jako všem.

Pískají na mě nechutní šedí dědové z náklaďáku a mně se chce zvracet.

Chtěla bych jednou taky řešit svůj vztah a né pořád vztahy všech ostatních. Problém je, že já žádnej vztah s klukem nemám, lol.

Ve škole recituju básničku, jmenuje se Samota. Učitelka po mím přednesu začala mlít kecy o tom, že se asi cítím sama neboco. Jak ta se v tu chvíli trefila.

Jsem plná nenávisti ke všem a ke všemu. Nejradši bych všechno roztřískala.

Nevím, proč to neudělám. Nevím, nevím, nevím. Nevím nic, tak je to.

Chtěla bych zapomenou a začít všechno od začátku.

Projíždím starý fotky kvůli rozlučce a brečím. Brečím, protože chci zpátky tu bezstarostnost, dny strávený s mýma nejmilovanějšíma, žádnej stres, žádná zkaženost, žádnej pesimismus.

Offiko mi je už 2 dny 15. Už je všechno na půl jen na mě.

Připadám si hrozně sama, i když vím, že sama nejsem.

Jsem ze všeho unavená a nic mě nebaví.

Začínám mím averzi na jednu nejmenovanou kamarádku. Nejlepší kamarádku. Poslední dobou se ke mně cová hnusně a zvláště. Naznačila mi, že ejto moje chyba, protože se víc bavím s někým jiným. Nemusím se přece pořád bavit jen s ní..

Chci být už přijatá na gympl. Mít jistotu, že se dostanu.

Chci spát. Ale už napořád.

Mám strach, že si někdo všimne mích jizev. Že se bude ptát proč.

Není pro mě snadný žít sama ze sebou.. už to vypadalo, že slečnu železnou opustím. Ale ona se mi vloudila zpátky do života a začala řádit.

Možná, že to je tím, že sem život viděla už moc černobíle.. a tak sem si tam potřebovala přidat červenou.

Každej týden volám Tomovi, protože sem v koncích a nevím co dělám.

Ve středu sem mu volala téměř v slzách. Nepozdravila jsem, nic. Jen jsme na něj vychrlila jednu jedinou otázku.

Vyklopila jsem mu téměř všechno a on nevěděl, co mi na to říct. Takže vždycky když sem domluvila, mlčel. A já zase začala rychle mluvit, protože jsem se bála toho ticha. Ukončila sem to s tím, že tenhle rozhovor nemá cenu.

Začala jsem toho telefonátu litovat.

Hrozně moc bych mu chtěla všechno vyklopit.

Ale bojím se, že by buď zase mlčel a nebo by mě nepochopil a řekl mi, že jsem hloupá.

Jako všichni ostatní.

Nemůžu věřit nikomu. Nikomu kromě sebe.

chybí mi Tom, kterýmu bych chtěla všechno vyklopit.

Cítim se prázdně. Bolestně prázdně. A jediný, co nacházím je nenávist k sobě, tak silná.

Zítra mi začínají přípravný kurzi kvůli příjmačkám. Mám z toho strach, hroznej.

Potřebovala bych nějakej vysavač pocitů.

Nesnáším pohledy do zrcadla den ode dne víc a víc.

Nic nepomáhá, cvičení, běhání, nic. Seru to.

Sem na sebe naštvaná, protože jím čím dál tím víc. Fuck it.

Nesnáším pocit hladu a zároveň ho mám ráda.

Nevyznám se v sobě, nevyznám se v ostatních.

Šedá myška mezi stádem slonů.

Ztracená, slabá, plná nenávisti a strachu.

,,připadám si, že já furt mluvím a ty jen kejváš, říkej mi něco''
,,Nevím, co bych ti měla říct, nejsem zajímavá''

Tiše křičím na všechny strany, ale nikdo mě neslyší..

Nevím, kdy se ze mě stal člověk, co radši posouchá než aby sám mluvil.. hlavně pokud mám mluvit o sobě.

A nebo když už mluvím, tak mluvím příliš.

Nechci být ta věčně se smějící holka, co si se všema hrozně ráda pokecá a všichni o ní říkají jak je přátelská.

Začíná mi lézt na nervy jakýkoliv seznamování, nejradši bych všechny poslala do háje a byla sama.

Nemám ráda, když se mě někdo zeptá jak mi je, protože mu vždycky odpovím stejně. Sem v pohodě, nic mi není, jen fňukám.

Chci být vážná, uzavřená. Chci být sama. Aspoň na chvilku.

Stejně se to pomalu stává. Všichni mají někoho s kým radši tráví čas.

Nejsem důležitá. Vlastně ani nevím, co tu ještě pohledávám.

Nikomu bych nechyběla. Nikoho bych neotravovala, aby mi něco zjistil nebo mi na něco odpověděl. Nikdo by nemusel předstírat, že zrovna není u telefonu, aby mi to zvednul. Nikdo by nemusel nic předstírat.

Falešný úsměvy, falešná vlídnost, falešný přátelstvý, falešný všechno.

Bojím se. Vážně se bojím, že to všechno dopadne jako vždycky.

Člověk vás opravdu pozná a dojde mu, že s váma být nechce, že nechce být s osobou jako vy. A tak vás pomalu opustí.

Je normální, že mi na ostatních záleží víc jak na mě?

Že radši řeším jejich problémy a odsouvám svůj život na vedlejší kolej?

Nebo sem jen divná a tak moc unavená z toho řešit něco kolem mě, že si prostě nasadím masku 'mám se fajn, všechno je fajn.'

Nechce se mi po 3 týdnech do školy.. do školy plný ignorantů.
Článek o ničem, zase. Zmatenej. Já sem z něho zmatená, stejně to nedává smysl.

Chci pryč. Ale úplně.