Září 2014

utéct

29. září 2014 v 23:42 | Tess |  diary.
Pročítám starý články. Uvědomuju si, jak moc se toho změnilo.. a co zůstalo stejný. Hledám v Brně nějake koutek, zapadákov, kam bych se mohla se svou vydeptanou dušičkou schovat. Všude sou však lidi. A když si konečně myslím, že něco mám, najdu tam kohosi se muckat. Supaa.
Mamka pořád dolíhá na to, ať si najdu kluka. Myslím, že ji to mrzí. Nebo se za mě stydí? Nedivila bych se jí.
Slzy mi stýkají po tvářích dolů. Připadám si hrozně sama. A ten pocit samoty mě hrozně sžírá. Věci se zase zhoršují. Nevím jak a ani proč. Jako by na mě zase všechno padalo. Ztrácím kamarády a nemůžu najít nový. Jsem nejblbější ve třídě. Nechápu, co dělám na gymplu. Potřebuju utýct. Nejen sama před sebou.

Čekám na zázrak.

24. září 2014 v 21:02 | Tess |  diary.
Motýlí křídla se zastavila v letu
Na chvíli upřela jsem na ně zrak
Než došlo mi Že se opět pletu
A jak je pošetilé čekat na zázrak...

Asi bych začala školou.. Mám hrozný štígro na to, na jakou jsem narazila třídu. Plnou super lidí se kterými si mám co říct..Totálně mi to vyrazilo dech. Je to úžasný. Jen doufám, že ám to vydrží i ty zbylí 4 roky.Gympl samotnej je hrozně těžkej. Nezvládám vstávat tak brzo a přijíždět domů tak pozdě. Nic neumím. Sem líná se učit. Výhodou je, že nám, jako humanitní třídě, toho z fyziky, chemie a podobných předmětů nedávají tolik.. Ale zase máme latinu, což je mimochodem hrozně zajímavý. ^_^ Takže..na školu si moc nestěžuju..až na to vstávání.
Připadá mi, že ztrácím M. Jasně, počítala sem s tím, že ji nebudu vídat denně. Ale doufala sem, e to bude aspoň jednou týdně. Že se to nějak udělá. A zatím sme se za ty 4 týdny školy viděli jednou.. Jasně, byl v tom můj i její adapťák, ale i tak.. Hrozně mi chybí. Občas, když si čtu její tt, příjde mi, jako by to byl někdo jiný, ale přitom je pořád stejná. Nechci, aby ji obchodka moc změnila.. i když je to asi nevyhnutelný..ale i tak. Bude to těžký. Zítra za ní konečně jedu, abych jí pomohla sbalit na stěhování, tak uvidíme.
S T. to není ono. Spíš bych řekla, že je to momentálně dost na hovno. Čekám na ten zázrak, až si uvědomí že jsem tu i já a přestane na to srát a nevysměje se mi pokaždý, když začnu naznačovat, že se něco děje. Možná, že to nedělá schválně. Ale mě se chce spíš momentálně z našeho kamarádství brečet, než se z něj radovat. Bude to rok co jsme se viděli. Už rok. Taťka mě do Prahy pustit nechce. Nelíbí se mu to. Nelíbí se mu, že on za mnou přijet nemůže. Vlastně to nikdo nechápe, proč mám jezdit já do Prahy, ale on do Brna nejede. Občas mi příjde, jakoby jsme měli prohozený role od normálu. Od toho, co se čeká. Nevim. Mrzí mě to.
Připadám si sama. Protože mi připadá, že ztrácím 2 lidi, na kterých mi hrozně zálěží a jsou pro mě nesčetně důležití. Nevím, jestli bych zvládla ztratit další kamarády. Už teď si těžce hledám nový. Asi bych zůstala sama. Uzavřela se do sebe. A pomalu umřela. Možná, že by to tak bylo nejlepší. Pro všechny strany?
Možná pojedu na studijňák na tejden do Německa. Sem zvědavá. Nemám sluchátka. Je mi zima. Začíná podzim. Potřebuju 1000 nových věcí, ale nemám peníze. Chci zmizet. Chci spát. Být v teple s čajem a knížkou. Snad o víkendu?