Říjen 2014

a co teď?

28. října 2014 v 19:30 | Tess |  diary.
Přemýšlím jak začít.. právě sem dodělala seminárku z matiky a vůbec z toho nejsem nadšená, protože mi tam pár příkladů chybí a není kdo by mi pomohl. Snad to nějak vyřeším zítra nebo až pak ve škole..
S M. se to dalo všechno do hromady. Díky bohu. Naše přátelství je díky tomu rozdělení pevnější a chvíl, které strávíme spolu, si vážíme víc. Nedokážu si představit, že bych ji někdy ztratila. Momentálně je moje všechno. I když sem si sice ve škole nějaké kamarádky našla, M. prostě žádná z nich nahradit nikdy nemůže. Protože jenom s ní to můžu být opravdu já. Nemusím jí nic říct a pozná, že je něco špatně a přesně ví, co má říct.
S T. je to zase naopak. Příjde mi, že místo toho, aby to bylo lepší, je to akorát čímdál tím horší. Doufám, že je to jen zase jedno z těch kolísavých období. Skoro si nepíšem. I když před pár dny proběhlo z jeho strany pár až moc krásných slov..byla moc krásná na to, aby to byla pravda. ,,Víš, došlo mi, že to všechno může být jako dřív a mám tě rád..napravíme to?'' Napravíme. Budem se snažit to napravovat. Ale na to jsou potřeba dva a více vět než když jeden druhého o něco prosíme. M. z toho chvíli byla špatná a dávala si to za vinu sobě. Proč? Nechápu to. Vždyť to není její vina, vůbec toho není součástí, nijak. Ale snad to byl jn chvilkový pocit vinny. Budu se s tím muset nějak poprat. Ať už sama a nebo s ním. Všechno přece jednou končí a jednou začíná a byl by to zázrak, kdyby první kluk, kterej mě kdy považoval za sobě rovnou bytost, se mnou kamarádil až donevidim.
Mý stavy se zase zhoršujou. Cítím se čím dál tím víc sama. Došlo to až k takovým stavům, že jsem po půl roce se slzama vzala paní ž. a ,,potrestala se''. Můžu to vůbec nazývat potrestáním? Chtělo by to větší trest než pár chvil bolesti a pohled na zkrvavené stehno. Snažím se žít. Nějak. Bojovat sama ze sebou. Se slzama, co se každou chvíli derou do očí. Chci být šťastná. Ale nejde mi to. Potřebovala bych si najít nějakýho kamaráda kluka. Kterýmu by stačilo napsat, že se něco děje a on by za mnou dojel a obejmul mě. Jen by mě objímal a nic neříkal, protože by věděl, že to je to, co právě potřebuju nejvíc. Pevný objetí a žádný slova. Potřebuju někoho, kdo by mě nesoudil. Kdo by mě bral takovou jaká jsem. Kdo by se semnou smál, dělal kraviny, trávil se mnou čas a hlavně mě měl upřímně rád. Nepotřebuju aby mě miloval. Stačí mi kamarád. Láska je moc křehká a já potřebuju něco pevného, o co bych se mohla opřít. Třeba to časem příjde. Kdo ví. Ale pokud to něco má příjít, prosím, aby si to pospíšilo. Nevím jak dlouho ještě vydržím.