Listopad 2014

I'm just mistake in your life.

30. listopadu 2014 v 21:35 | Tess |  diary.
What's happening in my mind r n
Poslouchám koledy a přemýšlím o Vánocích a o tom, že zítra je prvního prosince. Ve čtvrtek jsme měli na gymplu DOD. Přesně před rokem jsem procházela těma stejnýma chodbama a doufala, že se mi ta škola bude líbit a že budu mít konečně aspoň jednu školu, na kterou si budu dávat přihlášku. Už je to rok. Hrozně to uteklo.. Kdyby tam nebyli ty příjmačky, všechno bych to nejradši vrátila. Na základku, kde bylo všechno tak v pohodě. Lidi, který vás znali, nedivili se, neodsuzovali. Už je to 3 měsíce, co chodím na gympl. Chybí mi staří přátelé. A sice jsem říkavala, že se těším, až vypadnu ze základky, ale momentálně se nechápu.. Mám sice suprovou třídu, plnou fanovejch lidí, to určitě.. ale nikdy, nikdy se nevyrovnají lidem ze základky, bohužel. Navíc je mezi nimi momentálně nejprobíranějším tématem taneční. Rozhodout se máme do ledna. Prozatím jsem rozhodnutá tak, že nikam nepůjdu. Všichni vykládají, jak to bude super. Vždycky když někdo něco takového řekne, užívají si to všichni, až na mě. Když sem byla menší, hrozně jsem se do tanečních těšila. Jak budu vypadat v těch šatech jako princezna a snad se i jako princezna cítit.. Ale to postupem času přešlo. Bojím se. Bojím se, že bych tam zaslechla něco jako: ,,To mám jako tančit s tamtou tlustou? To nepřipadá v úvahu.'' Nejsem hubená, pěkná, atraktvní, nemám dobrou povahu. Takový holky přece nemají v tanečních co dělat.. Mám ještě Vánoční prázdniny, ale zatím sem opravdu rozhodnutá nejít. Sice se občas najdou chvilky, kdy si připustím, že bych šla, ale to je jen když mě někdo začne citově vidírat. Nezavírám to, ale spíše opravdu nepůjdu. Jsem strašpytel.
Kamarádka, co se mnou sedí, se mě pořád vyptává na T. Hodně lidí si asi myslí, že musíme mít skvělé přátelství, když vydrželo tak dlouho i přes tu dálku. Přála bych si, abych si to tak mohla myslet. Momentálně bych spíše řekla, že to ,,nejlepší'' už je jen na ozdobu. Z recese. Opravdu si nepřipadám jako jeho nejlepší kamarádka. On o mě momentálně vůbec nic neví a já o něm jen něco málo. Co mi napíše, když si vzpomene, že ještě existuju. Možná bych mu napsala sama, ale mám pocit, že bych ho tím otravovala. Má svý problémy a kdyby stál o to, je se mnou sdílet, sdílel by je se mnou. Má přítelkyni, hodně školy, problémy s rodiči a hlavně svý kamrády, který denně vídá. Příští tejden to bude rok, co jsme se viděli. Vzpomene si? Za ten rok mi tolikrát slíbil, že za mnou přijede. A ono nic. Nějaký výlety do Prahy, kde by jsme se mohli vidět plánuju až na jarňáky a to ještě pojedu s kamarádkou. Uvidím. Ale zase.. zase bych přijela já. Naši mě za ním nechcou pouštět. Protože asi nějak vidí, že už to mezi náma není tak intenzivní a protože se jim nelíbí, že on je kluk, je starší a nemůže přijet.
Cítím se prázdná. Cítím se sama. Brečím po strašně dlouhou dobu a stejně to nepomáhá a vím, že bych potřebovala brečet ještě. Jenže to tak nějak dojde a dojde mi i to, že to nemá cenu. Nemá mě kdo utěšet. Není nikdo, s kým bych mohla svý pocity sdílet. Nikdo mě nechápe, nezažil to a když už se trochu prokecnu, většinou se t opřevede na člověka samotného a nebo to daný nějak zakecá. Nebaví mě to. Chci spát. Chci spát tak dlouho, dokud se nebudu cítit líp.