Prosinec 2014

don't let them see you cry

26. prosince 2014 v 22:52 | Tess |  diary.
blushayz: indie // boho☽

,,2015 will be better.'' Bullshit! Je to kravina. Každej rok lidé všude píšou podobný sračky. Proč se prostě nesmíří, že ten rok bude stený? Bude to stejně na hovno? Jasně, teky bych chtěla, aby byl ten rok lepší. Ale vím že nebude Protože nikdy není. Prvních 20 minut roku 2014 sem probrečela. Probrečela jsem je v náručí mé dnešní spolužačky a býválé kamarádky, u které sem si v těch 20 minutách ještě myslela, že naše kamarádství je věčné. Ops. Není. Nic není věčné.
Ležím doma, pod dekou, jím (bohužel..nemůžu se zastavit, nesnáším se za to.) a koukám s rodinou na pohádky. Je mi takhle fajn. Krom M. mi nic nechybí. Při pomyšlení na to, kolik toho mám do školy, kolik toho ten první týden píšem a že nic neumím a asi brzo začnu propadat z matiky se mi chce vážně brečet. Mám pocit, jakoby to na mě všechno začalo pomalu padat. Když vlezu na facebook a vidím příspěvky a fotky vyfocené novými telefony mých spolužáků a všechny jejich nové dárky a tak, chce se mi brečet. Chce se mi brečet nad tím, jak jsou nedospělí. Nad jejich chováním. Ano, jsou milý a chovají se ke mně většinou pěkně. Ale i tak. Tohle nejsou kamarádi pro mě. Dala bych si cíčko na uklidnění, ale žádný nemám. Asi si po několika měsících koupím zase krabičku.
Chtěla bych mít lepší život. Sama být jiná. Být v jiné společnosti, co by mě brala. Ve společnosti kuků i holek. Ne jen holek. Někde, kde bych nebyla braná jako ta, co dolejzá. Jako něčí stín. Být sama sebou. Užívat si. Vyspat se s někým. Opít se. Milovat. Být svobodná. Cítit se nekonečně.

Humans are truly, truly disguasting creatures.

4. prosince 2014 v 22:52 | Tess |  diary.
Všude, kam příjdu se setkám s tím, že mě lidi soudí. Myslela jsem si, že na gymplu to bude jiné, ale možná že je to úplně stejné jako na základce. Jen v opačném slova smyslu (což pořádně nechápu.)
Už od mala jsem na každým kroku slyšela narážky na mou osobu. Jak jsem tlustá, ošklivá, nechtěná, že nemám kamarády. Vždy jsem za někým musela dolízat. Až v 8.třídě, kdy k nám v pololetí došla M. sem našla někoho, kdo mě bral a nepohl se beze mě nakrok. Nedolízala, ani nemusela. A ani já sem tentokrát dolízat nemusela. Ale opět sem se ocitla v jakémsi stínu. Stínu pěkné, hubené holky, která je hodně oblíbená. Vždycky, když sme mluvili s nějakou skupinkou, mluvila ona, ji brali. Ne mě. Já byla ten cizopasník. Ale hlavní bylo to, že mě ona brala takovou jaká sem byla a jaká sem. Nesoudila mě podle vzhledu jako ostatní.
Na střední jsem se hrozně bála jít. Hlavním důvodem byli lidi. Co si o mě pomyslí? 1. září jsem šla do nového začátku jako uzlíček nervů, který potřeboval zapůsobit co nejlepším dojmem. Bála jsem se, že mě budou všichni soudit jako předtím. Nesoudili. Ze začátku. Poslední dobou je to už trochu horší.
Ve škole chodím na obědy. Máme výběr z 6 jídel. 1-3 jsou normální jídla, 4 je FIT menu, 5 výběrové a 6 salátový bar. Poměrně často mívám salátoej bar. Nejen, že není extra nic jiného, co si dát (ano, i z takového výběru si kolikrát nevyberete), ale hlavně miluju saláty a to už v jakékoliv podobě. Spolužačky se tomu hrozně diví. DIví se i tomu, že mé první jídlo je ve 2 hodiny a tím je právě oběd. Řeší to v jednom kuse. Včera přišly s teorií, že jsem upír. Prý vůbec nejím, nespím a jsem bledá-kravina. Dneska na obědě, když jsem měla objednaný právě FIT menu a brala jsem si jídlo, se na mě spolužačka překvapeně otočila a pronesla;,, Jaktože nemáš salátovej bar? Ty jíš?'' Vždyť saláty jsou jídlo!! Nechápu to. Na základce mě každej soudil za to, jak moc jím a jak jsem tlustá. Na střední mě soudí za to, že údajně jím málo. Ale proč? Vždyť lidem přece může být uplně jedno, co jím, ne? I kdyby ze mě byla anorektička, může jim to být úplně šumafuk. Tak ať do mě nerejpaj. Svůj jídelníček kvůli nim měnit nebudu.