Únor 2015

Per aspera ad astra.

16. února 2015 v 22:25 | Tess |  diary.

Připadám si sama. Hrozně sama. Na všechno. Jsem na všechno sama, uvědomuju si to. Ale už mě to nebaví.. Myslela jsem si, že sem si konečně našla kamarádky, které by byli v takové situaci jako já. Odmítné. No, nenašla jsem. Hrozně jim to přeji, že si konečně najdou přítele a budou snad šťastné. Ale zase. Nstane to období, kdy se opět přesunu na druhou kolej? Jako to bylo vždy? Nejradši bych se uzavřela úplně od okolního světa sama do sebe. Bez přátel. Naučit se spoléhat jen sama na sebe. Důvěřovat jen sobě. Ale je to těžké, protože ve škole mě nikdo samotnou nenechá a po škole taky moc ne. Potřebuju se odstřihnout. Jakoby osamostatnit. Vím, že by člověk neměl být sám. Jenže já už nechci znovu zařít zradu. Bolest. Ztratit další přátelství. Mám pocit, jakoby do mě každá dneska kopal Srážel mě na zem, níž a níž. Už je to tady zase, ta prázdnota. Myslela jsem si, doufala jsem, že sem se jí snad dlouhodobě zbavila. Ale asi s ní budu ještě nějakou dobu svádět nějaký boj.
Přemýšlím, jestli jdou ještě některý věci napravit. Získat starý přátelství s M., starou M. Získat zpátky přátelství s T. Vím, že bych to už měla vzdát, tak nějak sem to už vastně udělala. Jenže jediný, co teď dokážu je nd tím pořád přemýšlet a buď z toho obviňovat jeho nebo sebe. Nedávno jsme to řešili. POhádali jsme se, protože mi čte tt a já psla to, co jsem psala v minulém článku. Že jsem zklamaná. Cítím se jak kdyby do mě ědo bodal, znovu a znovu. A já byla nesmrtelná a musela tu bolest pořád trpět. Prokletá.
Potřebuju někam utýct. Někam daleko. Začít s novým štítem, protože útěk na střední mi ani trochu nepomohl. Fajn, to přeháním. Pomohlo mi to. Ale chci začát úplně znovu. Sama. V cizí zemi. Mezi cizími lidmi. Najít si lidi, se kterými bych si rozuměla, se kterými bysme si vážili sami sebe, milovali bysme navzájem se všemi našemi chybami. Chci z tohohle šíleného světa už konečně vypadnout.

xx

16. února 2015 v 22:23 | Tess |  diary.
článek byl psán v sobotu 14.2.2015

Proč jsou na mě cizí lidi hodnější než má vlastní rodina? Než má máma nebo sestra (ano, mluvím hlavně o těhle dvouch)? Právě sedím ve vlaku směrem k mé opravdové rodině (z té hlavní jako rodinu mohu počítat snad jen tátu). Mířím k babičce s dědou. Málem sem nestihla vlak, ale pan strojvůdce se na mě vyklonil z okýnka a z dálky volal, že nemusím běžet, že na mě počká. Moje máma by mi ujela a ještě by mě za to seřvala. Důvod, proč sem vlak nestíhala byl vlastně taky ona. Je to takový narychlo naplánovaný ,,útěk'' z domova. I když se s ní u bábi shledám asi za hoďku dvě znova. Dneska má přijet po týdnu táta. Hrozně mi vadí, že ho vídám 1 týdně. On za to nemůže, nedávám mu to za vinu, prostě má takovou práci.. ale kdyby byl doma, všechno by bylo mnohem jednodušší. Hrozně mi chybí. A s mámou a sestrou je to boj. Snažím se uzavřít se do vlastního světa a do toho jejich moc nezasahovat, ale občas se do nepovede. Vlastně minimálně 3x za den ne. A když se naše území propojí, provázejí ho jen velké a zbytečné hádky. Vyčerpává mě to. Všechno co udělám je špatně. U obou. Sem ráda, když můžu vypadnout z toho bitevního pole. Už si plánuju, kam se za 2 roky odstěhuju a jak to budu mít. Já vím, 2 roky jsou hoodně dlouhá doba, ale vážně se na to už těším. Doufám jen, že na mě zase nepadne to období, kdy nebudu dělat nic jinýho než ležet n posteli a přemýšlet o tom, jak se zabít.
Minulej víkend jsem byla pryč. Odjela jsem na chatu ke kamarádce. Měly sme tam takovou meší dámskou jízdu, odpočinkovou. Sice jsme jeden den prodepkařily (nečekaně) ale bylo to vážně skvělý! Nikdy jsem neumívala ve 2 ráno nádobí a ani se ve 4 ráno neprobudila, nedopila vodkua nešla se dívat na horor (což byl fakt debilní nápad). Hrozně si těch sluníček vážím. Nikdy by mě nenapadlo, že si na gymplu najdu takovýhle kamarádky. Nebo vůbec. Takovýhle kamarádky.

Už se tak nebavím s T. Spíš vůbec. Trochu mě vytáčí, že si čte můj tt a nedokáže se mě zeptat sám, jak se mám. Možná jsem na to všechno , co jsem od něj čekala, čekala marně. Viděla jsem, jak bojuje (alespoň) o přátelství s M. Myslela jsem, že to u mě bude podobné. Ale M pro něj asi znamenla mnohem víc, než sem kdy znamenala já. Myslela jsem si to? Většinu času ano, i když mě přemlouval, že to tak není a ani nikdy nebude. Smutné.