Březen 2015

bojím se lidí

29. března 2015 v 23:08 | Tess |  diary.
Inf1nity | via Facebook
Páni. Za březen se toho stalo tak strašně moc. Především už ze mě není ta trapná patnáctka, ale už mi je šestnást. Zní to líp a to číslo je prostě hezčí. Nevadilo by mi, kdyby mi bylo šestnáct už napořád. i když.. možná by byla lepší devatenáctka. Ok, kecala sem. zas tolik se toho nestalo. Jen sem se stihla pohádat s pár dalšíma lidma, víc brečet, víc se uzavřít a připadat si snad ještě osamělejší (jeden by řekl, že to v mým případě už víc nejde). Bolí mě srdce od té samoty. Proplouvám světem a koukám po lidech jak jsou šťastní. Spolu. Já sem nešťastná s lidmi i sama. Jsem jak naprostej opak toho, co by měli lidé být. Jak by se měli cítit. Měli by se sbližovat, hledat nové tváře. Já se uzamykám do sebe a před lidmi, které dobře neznám, utíkám. Jak malá holka. Jenže já sem byla jako malá pravej opak té šesnáctileté holky, která na mě každej den tak smutně kouká ze zrcadla. Chtěla bych jí pomoct, podat jí ruku a vytáhnout jí z toho nešťastnýho světa za zrcadlem, ale to sklo tomu brání. Jsem snad uzavřená v neviditelné krabici ze skla? Zítra jdeme na hokej. Ale ne jenom naše parta. Parta lidí, kterou dobře znám a cítím se s nimi dobře. Jdou tam i kamarádi, který holky poznali minulej rok a díky kterým sem měla zkaženej celej poslední zápas. Protože já nejsem ta, se kterou se dává kdokoliv do řeči a nejsem ani pěkná. Takže se bojím už teď, že zase budu celej zápas sama. Stát za nima. A dívat se, jak maj všichni oči sami pro sebe a smějou se a já sem jim všem vlastně úplně ukradená. Chtěla bych, aby se ta šestnáctiletá Tess uměla s lidma bavit. Aby se s ní chtěl někdo bavit. Aby byla šťastnější a uměla si hledat kamarády. Aby se prostě přestala bát lidí a hlavně sama sebe.