Červenec 2015

Do you know where the wild things go?

16. července 2015 v 1:09 | Tess |  diary.
The Art of Superficiality | via Tumblr
Řekla bych, že mě musí mít spousta lidí plný zuby.. No, musím říct, že s nimi kolikrát taky není úplně nejlepší trávit čas. Ale pořád jsem asi ta horší. Jsem něco jako časová bomba bez viditelnýho odpočtu a s obnovitelnou schopností. Lidi se zlobí, že jim nic neřeknu a trápím se a pak nadávám že mě nikdo nevyslechne. Jenže já se za střízliva otevřít neumím, radši to dusím v sobě a pak si někde na sociální síti zanadávám (boom, bomba č.1). Při požití alkoholu mývám 2 nálady..co se týče těch špatných. Jednu, kdy sedím sama na houpačce v 1 noci a přemýšlím o tom, jak co nejdřív odejít z toho světa načež na oné houpačce usnu v slzách (bomba č.2) nebo volám všem na který si vzpomenu a snažím se jim vypovídat se ze své zhrzené dušičky (tik tak, tik tak č.3).. no. Když se najde někdo, kdo je ochotnej poslouchat mý bláboly ve 3 ráno, stejně pak po mým dlouhým monologu neví co říct.. protože to nezná. Takže se vlastně opět dostáváme do první situace. Je lepší mlčet. Vím, spousta lidí říká, že to je to nejhorší, co kdo může udělat, že když se někomu svěříte tak to bude ok všechno. Ale není to tak. Nebo aspoň u mě ne. Lidi mě nechápou, nedokážou mi pomoci. A proč? Protože nikdy nic takovýho nezažily. A já jsem za ně ráda. Taky bych si to nechtěla zažít. Nikdy. Kolikrát si říkám.. že by možná úplně nejjednouší bylo, kdybych se naučila před lidma aspoň trochu poodhalit jak se cítím. Třeba by stačilo pouhý utření slz a dlouhý obejmutí. Třeba by se 2 střípky z čehosi roztřištěného uprostřed mě dali zpátky dohromady. A dva stříky jsou pro začátek hodně..