Srpen 2015

lehko nahraditelný kousek

30. srpna 2015 v 1:20 | Tess |  diary.
Občas, když si prohlédnu všechny ty jizvy, jsem na sebe jakýmsi způsovem pyšná, že už tomu nepodlíhám. A pak příjdou zase ty špatný dny, kdy vím, že bych si to všechno zasloužila. Často přemýšlím, jaký by to asi bylo, kdybych se narodila jako jinej člověk. Jako někdo, kdo má sebe a svůj život aspoň trochu rád. Někdo, kdo by nechtěl tak moc umřít jako já. Někdo, koho by lidé respektovali, měli rádi a nebyl by tak lehko nahraditelný. Pozoruji to na svých (bývalích?) kamarádech. Nejvíc jsem si toho asi všimla u T. Zatím co já fňukám nad tím, jaký to bylo kdysi a jaký to je dnes, on tak nějak žije dál. Beze mě. Bez mých keců. Možná je to všechno jenom tím, že jsem pro lidi přítěž. Vžždycky jsem byla, tak nějak. Lidé si ze mě dělali srandu, protože sme byla ta navíc, která by stejně nikam nepatřila. Tak ji pojďme využít, smát se jí, nadávat.. Ona to nějak zvládne, žejo. Chtěla bych aspoň jeden jedinej den. Jeden den, kdy bych věděla jaký to je, když vás mají lidi upřímně rádi. Jaký to je, žít bez tak hlubokých ran, které se nikdy nezahojí. Bez neustálé bolesti srdce. Myslela jsem si, že jednou najdu svého vysněného společníka. Který by mě měl upřímně rád, byl by tu pro mě. Jenže jsem si uvědomila, že lidem jako jsem já, se nikdy nic takového nestane. Vlastně ani nevím, co tu ještě pohledávám. Možná čekám, až příjde nějaký správný okamžik na to, to celé ukončit. Dvakrát mě už zastavili. Po třetí se zastavit už nenechám. Hledám vhodný okamžik a mezitím se opíjím životem a představuji si něco jiného než vlastně prožívám. Možná jsem jen marná a marně sním. Vím ale, že se nehorázně těším, až tu všechnu bolest ukončím. Jednou pro vždy.

střepy

23. srpna 2015 v 23:32 | Tess
Člověk se v určitej čas zastaví a otočí se. Sedne si do střepů, které po něm zůstali a uvědomí si, že z něj nic jiného, než ty zasraný střepy, nezbylo. A tak sedí, občas nechá někoho pokusit se o to, ty střepy slepit. Ale většinou se dívá, jak lidé nevědomky po střepech šlapou a lámou je na ještě menší částečky. Divám se na lidi a jejich vztahy a dávám jim rady. Dávám jim rady ohledně věcí, které mě samotnou bolí, protože to u mě prostě nevyšlo. Nic. Lidi mě opouští a já nevím proč. I když jsem zjistila, že je mi s některými poměrně dobře, stejně mám strach být s nimi na 100%, protože já už další opoučtění nechci. A když nepiju do němoty, nic mi nepomůže zbavit se toho. Přemýšlím, kdy jsem naposledy byla opravdu šťastná. Já bych jenom chtěla, aby mě měl jednou někdo vážně rád. Takovou jaká jsem a nechtěl na mě nic měnit. Aspoň jednou než umřu. lidé se diví, že chci umřít brzo. Jenže já opravdu nemám pro co žít. Potácím se nešťastně po světe a marně čekám, jestli mé střepy někdo náhodou sesbírá. Nesesbírá. Zůstanu navždy roztříštěná.

darling, i'm not drinking to forget abou you. I'm drinking to forget about myself.

19. srpna 2015 v 1:37 | Tess |  diary.
Tumblr
Smířila jsem se s tím, že lidé odchází z mého života. Dobře. Jejich rozhodnutí, nebudu jim ho za žádných okolností brát, dolejzání a doprošování jsem si užila už dost. Ale prosím. Když už se jednou rozhodnete odejít, odejděte se vším všudy a ne, že za pár měsíců si budete snažit opět najít cestičku do mého života. Bolí to třicetkrát tolik, když vím a vy to víte taky, že opět odejdete. Lidé si od sebe občas potřebují oddechnout, ano. Ale tohle není žádný oddech.
Letošní prázdniny se vyvíjí poměrně zajímavě. Myslím tím, že by mohli bejt i horší. Rozhodně je trávím v úplně jiné společnosti, než jsem na konci minulých prázdnin zamýšlela. Možná je to dobré. Musím říct, že se konečně necítím tak svázaná. Že mě konečně bere na devadesát osm procent takovou, jaká jsem. Myslím tím.. předtím bych se s nikým pravděpodobně nevloupala na koupák o půlnoci a nahá se nekoupala. Bylo to opravdu osvobozující, chvíli němuset myslet na to všechno, co na mě zase padá. V tu chvíli jsem si připadala šťastná. Aspoň na chvíli.
Tak nějak jsem se tohle léto vrátila ke starým dobrým přátelům. Ani jsem nevěděla, jak moc je v životě vlastně postrádám.. Škoda, že jsme každý z jiného konce republiky, jinak by jsme byli perfektní parta, troufám si říct. Je zajímavé, jak vás vlastně skoro cizí lidé dokážou ve všem podpořit, ať už je to společné vaření ratatouille nebo rady jak se chovat ohledně pana Zadka. Já se tedy účastnila pouze rararouille.
Mám strach ze začátku školního roku. Znamená to nejen, že mě letos čeká spousta zkoušek a závěreček a projektů, ale hlavně to znamená taneční a taky ty xichty ve škole, na který se vůbec netěším. Je mi dobře v naší čtyřce. Každopádně..nevím jestli zvládnu chodit do tanečních. Jestli se objeví nějaký narážky, nebo tak.. nemyslím si, že jsem dost silná na to, abych tomu zvládla sama čelit. Jasně, poučila jsem se z minula. Vždycky. Ale.. tohle se asi nikdy nenaučím snážet dobře. Nikdy. Všechno si beru k srdci a tak nějak to bolí, protože jsem se snažila změnit už tolikrát.. chápu, že mě nikdo nemá rád. Já sama sebe taky nemám ráda, ale tohle by bylo už moc.
Dříve jsem si myslela, že když je člověk na všechno sám, je to špatně. Dokonce tohle tvrzení stále vtloukám do hlavy svým přátelům, aby věděli, že jsem tu kdykoliv pro ně. Ale ve skutečnosti je to ta nelepší věc, co člověk může udělat. Být na všechno sám. Nikdo vás nezklame a nikdo vám neublíží víc, než je nutné.