lehko nahraditelný kousek

30. srpna 2015 v 1:20 | Tess |  diary.
Občas, když si prohlédnu všechny ty jizvy, jsem na sebe jakýmsi způsovem pyšná, že už tomu nepodlíhám. A pak příjdou zase ty špatný dny, kdy vím, že bych si to všechno zasloužila. Často přemýšlím, jaký by to asi bylo, kdybych se narodila jako jinej člověk. Jako někdo, kdo má sebe a svůj život aspoň trochu rád. Někdo, kdo by nechtěl tak moc umřít jako já. Někdo, koho by lidé respektovali, měli rádi a nebyl by tak lehko nahraditelný. Pozoruji to na svých (bývalích?) kamarádech. Nejvíc jsem si toho asi všimla u T. Zatím co já fňukám nad tím, jaký to bylo kdysi a jaký to je dnes, on tak nějak žije dál. Beze mě. Bez mých keců. Možná je to všechno jenom tím, že jsem pro lidi přítěž. Vžždycky jsem byla, tak nějak. Lidé si ze mě dělali srandu, protože sme byla ta navíc, která by stejně nikam nepatřila. Tak ji pojďme využít, smát se jí, nadávat.. Ona to nějak zvládne, žejo. Chtěla bych aspoň jeden jedinej den. Jeden den, kdy bych věděla jaký to je, když vás mají lidi upřímně rádi. Jaký to je, žít bez tak hlubokých ran, které se nikdy nezahojí. Bez neustálé bolesti srdce. Myslela jsem si, že jednou najdu svého vysněného společníka. Který by mě měl upřímně rád, byl by tu pro mě. Jenže jsem si uvědomila, že lidem jako jsem já, se nikdy nic takového nestane. Vlastně ani nevím, co tu ještě pohledávám. Možná čekám, až příjde nějaký správný okamžik na to, to celé ukončit. Dvakrát mě už zastavili. Po třetí se zastavit už nenechám. Hledám vhodný okamžik a mezitím se opíjím životem a představuji si něco jiného než vlastně prožívám. Možná jsem jen marná a marně sním. Vím ale, že se nehorázně těším, až tu všechnu bolest ukončím. Jednou pro vždy.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama