Září 2015

Past never leave us

29. září 2015 v 19:45 | Tess |  diary.
saartjethabom | via Tumblr
Občas mám pocit, že vy to všechno mohlo být jednou pořádku. Že se dávám dohromady. Že se ta rozlomená skořápka ve mě nějak slepuje. Doma to začíná docela klapat, ve škole procházím dobře, obklopuju se lidma, který mám fakt ráda a kteří mě obklopují optimistickou vlnou, takže nemám moc možností propustit svou pesimistickou stránku, která se dusí ve mě. Ale pak.. pak začnu přemýšlet, podívám se na jizvy, které si nosím na těle jako upomínku toho všeho, jako trest. A pak si uvědomím, že někteří lidé nemohou být zachráněni, bohužel se řadím mezi ně. Ona schránka je rozbitá už moc. Na droboulinké kousíčky, které už nedokáže nikdo slepit. Ano, může se pokusit slepit ty větší, ale už nikdy ze mě nebude někdo šťastný, optimistický a bezstarostný. A to mi budou vždy připomínat ony jizvy. Jak na těle, tak na srdci. Vždy, když se mě někdo zeptá jak se mám a já odpovím ,,fajn'', už navždy za tím bude lež a přetvářka. Protože kdysi ,,mám se blbě, všechno je na hovno'' se opravdu změnilo ve fajn. Když nastanou lepší časy, jsem ,,šťastná''. A vím, že můžou nastat i o hodně horší časy. Proto tohle na hovno rozpoložení nazývám ,,fajn''. Protože je to svým způsobem fajn, mezi všemi těmi možnosti. Možná že už nikdy nezakusím opravdové štěstí. Možná že mi není prostě souzeno, být šťastná. Snažím se na to všechno zapomenou, ale vždycky se to vrátí. nemůžu prostě utýct před svou minulostí. Nikdo nemůže. Jsme v ní chyceni jako v pasti. Táhne se s námi a vždycky bude.

tisíce kousků

11. září 2015 v 23:48 | Tess |  diary.
That's what we are
Žádá toho člověk moc, když jen chce, aby ho jednou v životě měl někdo opravdu moc rád? Aby tady pro něj byl, kdykoliv, zabíjel by pro něj, umíral by pro něj, trpěl s ním, byl s nímš šťastný. Možná že zas myslím na pohádky..ale tohle, tohle mi tak chybí. Člověk, co by přišel, pevně mě objal a já bych se třeba aspoň na chvíli necítila na všechno tak strašně moc sama. Mám opět to období, kdy si přestávám se všemi rozumět. Radši bych prostě jen byla zavřená ve své díře, sama. Ne, ještě radši bych celý dny jen proležela v posteli ze seriálama, filmama nebo knížkama. Všechno by to bylo o tolik lepší, kdybych mohla cítit prostě prázdno. Nebo necítit nic. Možná, možná že kdybych někomu sdělila celej svůj příběh a pořádně se vybrečela, spadl by mi z ramen aspoň nějaký náklad. Nějaká část břemene. A utéct nemůžu. Přece jen s tímhle se těžko utíká. S nákladem. Moje chuť do života je opět téměř nulová. Nejradši bych to všechno prostě skončila. Konečně už. Odpoutat se od tohohle všeho. Od těch sraček, ve kterých se furt tak vesele koupu. Prostě se už dostat z tohohle všeho pryč. Zemřít. Zase sama.