Říjen 2015

hello, it's me.. the failure

23. října 2015 v 22:30 | Tess |  diary.
fear, quote, and sad image
Mám pocit, že rozhodnutí, po náléhání mé drahé matičky jít do tanečních bylo to nejhorší rozhodnutí, které jsem kdy mohla udělat. Nikdy jsem nevěděla, že mi tak moc ublíží a že to bude tak moc bolet.. Když jsem se tedy konečně nějak vyrovnala s tím, že zůstávám mezi poslendími sedět, přišla další bodná ráda. Tentokrát jsem tam zůstala úplně sama. Myslela jsem si, že ani už nebudu tančit a ani bych netančila, kdyby nepřišli nějací kluci pozdě. A ještě se přede mnou dohadovali, kdo se mnou teda nakonec bude muset tančit. Seděla jsem tam, slzy se mi draly do očí, kousala jsem se do tváře tak silně, až jsem si ji prokousla. Chtěla jsem se na místě propadnout, lidi o mě zakopávali a zírali na mě. S posměchem, s lítostí. Po prvním tanci jsem měla sto chutí se sbalit a odejít.. Pravděpodobně bych to opravdu udělala, kdyby pro mě nepřišel onen kluk. Přišel s úsměvem, zase. Říkejme mu M. Vůbec nevím, co dělat.. vypadalo to, že tam má nějakou přítelkyni nebo tak něco, ale přitom při dámské volence seděl.. opravdu nevím, už podruhé jsem za ním šla, ale vždycky si příjdu jakobych se mu vnucovala. Je mi s ním v těch tanečních strašně dobře.. ale mám strach, že jsem se na něj upjala. Spíš sem se na něj určitě upjala. Chtěla bych mít už po všem a přestat se stresovat a brečet. Tenhle tejden pro mě byl opravdu dost těžkej díky tomuhle. Jsem jako rozbitá a napůl poslepovaná váza, které kus chybí a které se stačí jenom dotknout, aby se rozpadla. S nikým jsem o tom nemluvila. Nikdy bych neřekla, že je tak těžký sledovat ostatní, jak si pro ně kluci chodí a mají partnery/partnerky. A já tam sedím sama. Kdybych měla u sebe na místě revolver, bez přemýšlení se zastřelím. Možná jsem to prostě opravdu měla udělat už hodně dávno, zemřít. Spousta věcí by se vyřešila. Spousta věcí by se nestala. A já bych jen zažila černé ticho smrti. Vysvobození.

confused

18. října 2015 v 23:44 | Tess |  diary.
read this please c
Sedím nad svíčkou, zabalená v dece a přemýšlím. I should give my shits together. Prý všechno moc řeším. Jenže.. jde to snad jinak? Celej tejden přemýšlím nad tanečníma. Pořád je to pro mě pěknej shit a zůstávám sedět mezi posledníma, ale.. je tam jeden kluk o jehoý přítomnost nebo.. kamarádství nevim jak to nazvat opravdu stála. Je to docela vtipný, vyšli jsme na sebe náhodou a já osobně si nemůžu stěžovat. Z toho mála co jsem s ním strávila se zdá být opravdu skvělý. Když si pro nás na druhé hodině měli přijít, abychom si navzájem předali dárky, přišel s úsměvem a nadšením. Hned se mě zeptal jak sem se celej tejden měla a ne ze slušnossti. Vypadalo to, že ho to opravdu zajímá, což bylo fakt krásný. Byl to jeden z nejhezčích zážitků, kterej sem s nějakým klukem zažila. Navíc se čirou náhodou trefil do mé nejoblíbenější bonboniéry. Tančili jsme spolu zatím vždy jen waltz, ale.. opravdu to je něco nezapomenutelnýho. Vím, že to možná zní jako úplná kravina, ale když s ním tancuju, cítím se tak nějak v bezpečí. Vím, že nepříjde nějakej jinej kluk a nezačne mi nadávat, že tam nemám co dělat, protože hnusný tlustý holky sem nepatřej. Možná jsem na tom opravdu tak blbě, že jsem se na něj upjala tak nějak. A s největší pravděpodobností o to ani nestojí. O mě. Tančit se mnou a tak. A prostě vím, že bych se měla zase postavit nohama na zem. Obrnit se a protancovat se tanečníma se vztyčenou hlavou. A už neukápnout ani slzu. Myslela jsem, že tím, že jsem překonala svý hranice, když jsem tam zůstala jako poslední sedět, že se aspoň víc obrním. Spletla jsem se. Jsem akorát čímdál tím víc naivní, říkám si, že třeba příště už konečně někdo příjde. Marně. Zatím se pořád toulám uličkami domů s pláčem.

disapointed

7. října 2015 v 0:51 | Tess |  diary.
Přemýšlím, co pořád dělám špatně.. a co jsem komu udělala? Dnes jsem měla první hodinu tanečních a musím říct, že to byli jedny z nejhorších hodin mého žvota. Věděla jsem, že mě nečeká nic příjemného a že budu jen zklamaná, ale nečekala jsem, že takhle moc.. Připravovala jsem se na to, že si pro mě při pánské volence nikdo nepříjde, věděla jsem to.. ale když si pro obě mé kamarádky přišli mezi prvními a já tam najednou byla úplně sama a zbyla jsem tam jen s dalšíma 2 holkama.. chtělo se mi na místě umřít. Vlastně se mi chce umřít pořád.. přes slzy ani nevidím, co píšu. Myslela jsem, že jsem s tím srovnaná, a připravená na to.. Ale nikdy jsem nepředpokládala, že to nakonec bude tak moc bolet. Když jsem se o své obavy podělila se svými nejbližšími, všichni se mi vysmáli.. řekli že přeháním a že bude vše v pořádku. Není. Jsem pravděpodobně jediná, která si taneční vůbec neužila. Která se ani netěší na další lekci. Pro kterou se taneční stali noční můrou. Noční můrou, které se už nikdy nezbavím. Na srdci mi přibyla další jizva. A všichni ví, že jizvy na srdci se nikdy nezahojí.