Prosinec 2015

24 otazníků

24. prosince 2015 v 12:38 | Tess |  diary.
fear, crisis, and christmas image
Přemýšlím, jak asi budou vypadat Vánoce za pár let. Až se odstěhuju od našich a první 2 roky k nim budu pravidělně docházet, předstírat štěstí a slavit Vánoce s nimi i se sestrou. Třetím rokem s vděčným díky odmítnu a ujistím je, že sama určitě nebudu. Rodiče tuhle alternativu rychle přijmou a budou při štědrovečerní večeři sedět se sestrou a jejím přítelem a budou všichni šťastní, že se jim aspoň jedna dcera vyvedla. Kolem 6. táta zazvoní zvonečkem a všichni si půjdou sednout ke stroměčku, kdežto já budu sama ve svém bytě otvírat další láhev vína a zapíjet smutek nad tím, že to všechno dopadlo tak, jak jse´m si myslela. Nesnesitelná lehkost bytí. A tak těžko se jí zbavuje. Nelze uprchnout.

Zmateny (po)city

18. prosince 2015 v 23:29 | Tess |  diary.
Sleduju ho pohledem, dokud se nedostane do takové blízkosti, že by si toho mohl všimnout. Odvrátím pohled do blba a čekám. Au.. ani blbej pozdrav.. nic. V tu chvíli, kdy těsně kolem mě prošel bez jediného slova.. něco v tu chvíli ve mě umřelo. Nevím, co jsem čekala. Asi jsem doufala, že snad aani na prodlouženou nepřijde. Všechno ve mě pomalu umírá. Mám plnou hlavu všeho, zlomený srdíčko, protože když bych někoho konečně chtěla, zachová se jak kreten a ještě mají ostatní blbý kecy, jestli se se mnou něco neděje, že se mi někdo líbí. Mám všeho plný zuby. Všichni mě akorát štvou. Přestávám na to na všechno mít sílu. Bojím se, že se to se mnou zase všechno vrátí do starých kolejí. Tentokrát by to ale asi neskončilo jen nezdařilími pokusy před tímhle vším utýct.. já jen chci přestat cokoliv cítit.

Forget it forget it forget it

16. prosince 2015 v 23:30 | Tess |  diary.
Au.

Přesně tohle teď vyjadřuje všechno, co bych vyjádřit chtěla.. Tak moc mě všechno bolí.. chtěla bych jen ležet v posteli a spát. A až bych toho měla úplně plný zuby.. tak byych prostě umřela. Unavuje mě pořád vysvětlovat, jakk se cítím na hovno. A aby pak ke mě lidi přišli řekli mi, ať se přestanu litova.. to prostě snad nejde. Občas bych si přála, aby si daní lidé prošli mou cestoou. Bla bych zvědavá, co by potom říkali.. Ve škole začalo hodně lidí řešit, jestli jedu po spolužákovi.. poměrně dost si teď rozumíme.. v tanečních spolu blbnem a je to super.. Ale nějaké reakce lidí i po zmínce u M. začala mít poznámky jako že si je to divný, že bych měla něco s klukem nebo se mi do konce libil. Proč lidi řeknou, že se jim máte svěřit a pak se k vaam zachovaj tak hnusně a stejně vás soudí. Nesnáším to. Nesnáším sebe. Nesnáším svůj život. Je mi na umření..

Nečekej úsměv od ženy, který si všechno vzal..

13. prosince 2015 v 19:36 | Tess |  diary.
scars, quote, and hands image
Jako malá jsem doufala, že až vyrostu, tak se všechno změní, že budu šťastná, milovaná a všechno bude krásný. Potřebovala bych se dostat zpátky do té dětské naivity. Sleduju nádherný fotky mýchh kamarádek i nekamarádek z prodloužených. Proč jsem opět jediná, která nemá žádnou pěknou fotku? Proč je život tak nefér a háže mi pořád jen klacky pod nohy? M. se mnou od prodloužené už netancoval.. Ani na mě nepromluvil i když jsme stáli vedle sebe. Nevím, co jsem si myslela.. že by se mohlo něco stát? Opravdu? Další kousek mě se roztříštil na malé kousíčky. Myslím si, že se mi zase všechno přestává vymykat kontrole, že znovu přestávám všechno zvládat. Proč mi pořád někdo ubližuje. Copak nemám taky nárok na štěstí? Na lásku? Aspoň chvíli? Říkám si, že se mi osud mstí za to, že jsem ještě naživu. Třeba mi bylo psáno to, že jsem se měla před 2 lety zabít. A není dovoleno si svůj osud přepsat a tak mě teď život trestá? Nevím jak dlouho ještě zvládnu snášet pohled na štěstí ostatních a posměšky, že bych si taky mohla někoho najít, nebýt tak sama. I když jsou myšlené jen ze srandy, zahryzávají se do mě moc hluboko. Měla jsem to prostě před 2 lety ukončit všechno..

hurt yourself

3. prosince 2015 v 20:41 | Tess |  diary.
quote, smile, and hurt image
Na stole mám ruži od něj.. Nevím co jsem čekala, ale rozhodně ne tohle. Neměla jsem nad tím přemýšlet, nevím proč se pro mě stal tak vyjimečným. Možná proto, že vždycky, když přišel, tak se tak krásně usmál? Bolí to. Byla jsem nadšená, že spolu budeme na tu prodlouženou.. hrozně nadšená. Ani mi tak nevadilo, že jsme stáli v první řadě a vedli polonézu, ale co bylo po tom.. Proč mám vždycky takovou smůlu, že když se na něco těším, mám z něčeho radost, vždycky se to tak dosere. Bylo mi jasný, že ho nijak nezajímám, že to dělá jen protože mě litoval. A já stále civím na tu růži, která stejně už uvadla. Vybavuje se mi, jak se na mě usmál, když mě ten večer poprvé uviděl. Jak mi řekl, že mi to hrozně sluší. Jak mě po úvodních tancích poslal do prdele a já tak měla zkaženou většinu prodloužené. Ale to, jak se se mnou pak rozloučil.. achjo. Neřekla bych, že jsem se zamilovala, nebo tak něco. Ale.. doufala jsem, že to neskončí tak, jak to skončilo. I když, co jsem čekala. Vážně. Jsem to já. Nemám prostě nárok na njaký štěstí. Na to, dát někomu svou lásku. Nebo aby někdo dal svou lásku mě. Poznat to, jaký to je být milována. Nechci už dál snášet tuhle bolest a prázdnotu. Už ne.